Typical Story

5. září 2013 v 18:11 | Jackie |  NEyaoi

Typical Story


Konbanwa!

Jak jsem psala v předchozím článku, přihazuju povídku. Není vůbec úžasná a já sama ji považuji za celkem velkou kravinu. Ale její psaní mě bavilo. Ten konec jsem z nudy napsala v hodině matiky. Vlastně celý ten nápad na povídku mě napadl taky v matice, jenom o den dřív.
Snad se Vám bude aspoň trochu líbit a třeba zanechte i komentář.
Povídka pod perexem.



Probudil mě otravný ostrý zvuk Brookova smíchu. Poslepu jsem budík típla a s obrovskou nechutí vstávat se zabořila zpátky do hromady polštářů. Chvíli jsem tak zůstala a pak se konečně přinutila vstát. Je 1. Září, noční můra všech, kromě prvňáčků, kteří nedočkavostí nemohou ani dospat.
Jistě, mohla bych být štěstím bez sebe. Konečně jsem vyšla základku a dnes jdu poprvé do nové střední školy. Je pro mě ale celkem těžké si najít přátele. Možná taky proto, že na přátelství nevěřím. Vždycky, když jsem si někoho oblíbila a opravdu jsme se spřátelili, mě ten dotyčný hezky podrazil. Začala jsem si od lidí udržovat jakýsi odstup. Nevím proč, ale s mým nástupem do první třídy jsem asi dostala nějakou nezdravou auru a od té doby jednoduše nemám štěstí na přátele.
Začala jsem se šnečím tempem oblékat a přitom v jednom kuse zívala. Vstávat takhle brzy by mělo být nezákonné! Shrbená jako starý hrobník jsem se došourala do kuchyně. Trhnutím otevřela ledničku a vytáhla z ní krabici mléka. Pomalu jsem ho upíjela přímo z krabice, jelikož nikdo nebyl doma a nemohl mi za to vynadat a přitom sledovala ranní zprávy.
Za stálého zívání jsem si na ksicht namalovala obličej a pokusila se z toho roští, co mám na hlavě, vyčarovat nějaký přijatelný tvar. Nakonec jsem ze sebe udělala člověka a byla schopná vyrazit vstříc novému školnímu roku, na který jsem se zatím vůbec netěšila.

Nasedla jsem do autobusu a prošla uličkou až úplně dozadu, následována zvědavými pohledy cestujících, kteří určitě po ránu potřebovali něco pro zasmání a tak se smáli mě. Je hrozně zábavné se někomu smát, jenom proto, že vypadá jinak. Ha, ha, ha! Umírám smíchy!
Se sluchátky v uších jsem se posadila na poslední sedadlo k oknu a pozorovala ubíhající krajinu. Nebyla nijak zajímavá, kolem nás proudila opačným směrem auta a výhled z okna tvořila samá pole, pár stromů a elektrické vedení.
Po čtvrt hodině autobus vjel do města. Jelikož mi ve všech dopravních prostředcích, kromě vlaku a letadla, bývá špatně, objala jsem si rukama břicho a snažila se přetrpět, když autobus náhle zastavoval a zase se rozjížděl, jak tomu bývá v centrech všech měst.
Po dalších deseti minutách, kdy jsem se snažila udržet snídani v žaludku, jsme konečně zastavili na zastávce nedaleko mé nové školy. Vyběhla jsem z útrob autobusu jako namydlený blesk a snažila se venku na ne zrovna moc čistém vzduchu velkoměsta rozdýchat svou nevolnost. Trochu se mi ulevilo, ale nepříjemný pocit přetrvával dál.
Popotáhla jsem si kostkovanou sukni a vyrazila ke škole. Cestou jsem potkávala další studenty, starší než já a začal se mě zmocňovat nepříjemný pocit, že si na mě některý z nich rád vylije svůj vztek. Přece jen, být prvák není zrovna příjemná pozice. Každý vás považuje za uřvaného a rozmazleného spratka. Netvrdím, že u některých tomu tak není.
Konečně jsem se dostala k budově, v níž jsem byla předtím jen jednou v životě a to na přijímacích zkouškách. Vlastně jsem ani nevěděla, kde bych měla hledat svou třídu. Nejspíš se budu muset zeptat někoho, koho potkám. Stavba byla novodobého vzhledu avšak celá sladěna do šedé barvy a celkově působila dost ponuře. To nám to hezky začíná.
Vešla jsem hlavním vchodem a ocitla se v hlavní hale. Naproti vchodu stoupalo schodiště vzhůru do dalších pater budovy a zároveň klesalo do útrob sklepa. Napravo byla jakási recepce a nalevo se táhla chodba, bůhvíkam. Všude kolem mě proudily skupinky studentů a nikdo si mě moc nevšímal. Zato mě upoutala středně vysoká dívka oblečená do černé barvy a hlavou rudou jako semafor. Rozhodně se vymykala dnešní tzv. módě.
Nikoho jsem tu neznala a tak jsem se ji rozhodla oslovit. Zeptám se jí na cestu k mé třídě a popřípadě se s ní trochu spřátelím, pokud to bude možné. Je to lepší pocit, když někde nejste sami.
Už jsem se chystala udělat krok směrem k ní, když do mě někdo narazil. Trochu jsem se zakymácela, ale podařilo se mi se nerozplácnout na školní chodbě hned první den. Když jsem znovu nabyla ztracenou rovnováhu, mrkla jsem na osobu, která do mě vrazila.
Měla hnědé vlasy asi po ramena, na sobě černou mikinu a rifle. Nevypadala by nijak zvláštně, kdyby neměla kolem krku Akatsuki čelenku z Naruta a tričko s Adamem Lambertem. Vypadala skoro stejně zmateně, jako já. Pomohla jsem jí vstát a představila se jí.
"Ahoj, já jsem Jackie. A ty?"
"Ahoj, promiň, že jsem do tebe vrazila…Já jsem A2L. Jsi tu první den?"
"Jo, jsem. Nevíš, kam bych měla jít?"
"Naše třída je až úplně nahoře. Můžem jít spolu."
Vydaly jsme se po schodech nahoru a já v duchu skákala štěstím až do stropu, že jsem si hned první den někoho našla.
Vešly jsme do třídy a jako na povel nám nad hlavou zasvištěla nějaká svačina. Jako na staré škole. To jsem tam mohla rovnou zůstat.
Rozhlédla jsem se po třídě a zjistila, že poslední volná místa jsou úplně vzadu u okna. A2L se vydala tím směrem a mě nezbylo, než ji následovat. Usadily jsme se a chvíli jen tak koukaly, kde co lítá. Potom zazvonilo a naše pozornost se uchytila k právě přicházející učitelce. Byla středního věku, měla tmavě hnědé vlasy, byla celkem malá, zato ale štíhlá. Oblečená byla do šedé. To je jako na týhle škole všechno šedý? Kurňa! Kam jsem to zase vlezla?
Učitelka nám začala na tabuli psát nový rozvrh a k tomu něco vykládala. Moc pozornosti jsem jí nevěnovala. Podepřela jsem si dlaní hlavu a nehtem se rýpala v rýze v lavici. Z přemýšlení mě vytrhlo až bouchnutí dveří. Do třídy vešla redheadka, kterou jsem viděla ve vstupní hale. Když do mě narazila A2L, úplně jsem na ni zapomněla. Prošla kolem učitelky, které nevěnovala jediný pohled a sedla si do lavice přede nás. Učitelka se zatvářila pohoršeně, že se jí nedostalo ani omluvy za pozdní příchod, ani pozdravu. Pak asi pochopila, že by to nemělo cenu a pustila se opět do monotónního vysvětlování ohledně nového školního roku.
Zase jsem začala klimbat na lavici, když se k nám červenovláska otočila.
"Čau, jsem Hide. A vy?"
"Jackie" řekla jsem a pokusila se na židli posadit nějak pohodlněji. Nepodařilo se.
"A2L" řekla má spolusedící a podepřela si hlavu oběma rukama.
Začaly jsme si tiše povídat o všem možném. Náš hovor se postupně zesiloval, učitelka se snažila to ignorovat, ale když jsme všechny vybuchly smíchy, došla jí trpělivost a vykázala nás za dveře.
Se smíchem jsme vyšly ze třídy a posadily se rovnou na chodbě, vedle dveří, na podlahu a zády se opřely o zeď. Chvíli jsme si ještě povídaly, když směrem od schodiště vyšlo pět podivně ustrojených postav. Nevěnovaly jsme jim pozornost, ale když kolem prošel chlap s nejúžasnějšíma nohama na světě, další s božským úsměvem, pak s páskou přes nos, další v dlouhé růžovo-červené sukni s růžovými vlasy a nakonec trpaslík s nádherným hlasem, myslely jsme, že nám upadne čelist…
Heheh…Co bylo pak?

Probudila jsem se xD

Pozn.: Chtěla bych upozornit, že Vás holky neznám až tak detailně a celkem jsem si vymýšlela, takže pokud jsem tam něco napasala špatně, neberte to osobně. Okolo Vašeho vzhledu: U Hide jsem čerpala z fotky, kterou má na Ask.fm a u A2L zase s našeho setkání na Animefestu :3

Jackie Giichi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hide-chan Hide-chan | E-mail | Web | 7. září 2013 v 12:54 | Reagovat

Sugéééé! *dostala záchvat smíchu, když přečetla "Čau, jsem Hide."* :D By mě zajímalo ve které realitě by se tohle skutečně stalo :D Moc krásně napsané! :3

2 Jackie Jackie | E-mail | Web | 7. září 2013 v 13:26 | Reagovat

[1]: Tohle se děje jenom v mé "realitě" ale kdyby byla tahle realita opravdu reálná, bylo by to boží xD

3 Baka Kamaru xD Baka Kamaru xD | E-mail | Web | 7. září 2013 v 15:13 | Reagovat

Tak to bylo super!! :3 ... Prej "To je na týhle škole všechno šedý?" ... To mě zabilo xD ... A ten konec, ten to zabil nejvíc xDD
Opravdu super povídka :3 Povedla se :3

4 Jackie Jackie | E-mail | Web | 7. září 2013 v 15:16 | Reagovat

[3]: Díky moc, Baka! :D

5 a2l a2l | E-mail | Web | 8. září 2013 v 14:56 | Reagovat

No jo, to jsem já :D Seznámím se s někým jenom díky své nepozornosti tím, že do někoho vrazím na chodbě xD
Hele, ze začátku to vypadalo dost pesimisticky, což já nemám zrovna v lásce číst, ale pak už to bylo jenom super! :D Dobře jsem se pobavila, teda hlavně u toho konce, jak tam prošli Gazetťáci xD Nevím proč, ale vyprskla jsem smíchy :D
Bylo mi potěšením vystupovat v Tvé povídce, a navíc bylo super nastupovat na novou školu s Tebou a s Hide! Kdyby to nebyl jenom výplod Tvé fantazie, tak bych byla asi ten nejšťastnější člověk pod sluncem :D
Hele, Ty ses nějak zabydlela v tom světě povídek, že teď pořád tak píšeš :D Já jsem jenom ráda a chválím Tě za to! :3
Jen tak dále! x)

6 Jackie Jackie | E-mail | Web | 9. září 2013 v 15:35 | Reagovat

[5]: Já bych z Tebe nedělala nemehlo, jenom mě prostě nenapadalo, jak jinak bychom se mohly potkat xD
Taky bych byla štěstím bez sebe, kdyby to byla skutečnost :D
Musím říct, že vím, že moje povídky nejsou nic extra ale začalo mě to bavit a hodlám v tom pokračovat, dokud mě to bavit nepřestane :D Díky moc za pochvalu  a za úžasné komentář, A2L! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama